Marocký náboženský export

Radikalizace islámu je bez pochyb jedním z hlavních problémů, kterým svět islámu (a potažmo i Západ) čelí. Do velké míry je spojena s velmi rychlým šířením ultrakonzervativního směru, salafismu, který je podporován některými sunnitskými velmocemi Blízkého východu. Od sedmdesátých let, kdy začal jeho vzestup, salafismus ovlivnil celou řadu lidí a proměnil mnoho regionů, kde se stal živnou půdou pro terorismus.

Válka proti islámskému terorismu začala v září 2001 a vedle války na zemi se musela zaměřit také na ideologickou podstatu problému. Nikdy totiž neplatilo, že by radikálové se zbraní byli nebezpečnější než ti s klávesnicí a tiskárnou. Na těchto skrytých, ne tolik medializovaných bitevních polích, bylo zřejmé, že radikální a násilný islám musí být poražen islámem snášenlivým a tolerantním. A v tomto boji se objevil nečekaný spojenec: Maroko.

Od svého nástupu na trůn v roce 1999 nový marocký král Mohammed VI. zcela ovládl duchovní záležitosti své země a institucionalizoval náboženství tak, aby co nejlépe zabránil pronikání cizích myšlenek do své země. Tento úspěšný krok zajistil Maroku pozornost zahraničí: západní evropské země a celá řada zemí afrických dnes tomuto království platí za vzdělávání islámských duchovních či přímo za propagaci "marockého islámu." Co za náboženství to tedy je?

Islám, Král a Stát

Vládnoucí marocká dynastie, Álijovci, vládce zemi od roku 1666 a je jednou z mnoha rodin, které odvozují svůj původ od proroka Muhammada. V dnešní době král a jeho okolí spojují tradiční i moderní prvky, aby vytvořili co nejpozitivnější obraz mladého a charizmatického mocnáře, ke kterému mohou lidé vzhlížet. Nicméně za přesvědčivým managementem osobnosti stojí i nekompromisní zákony.

Král z rodu Álijovců je zdrojem legitimity státu a bez něj žádné království zkrátka není. Sekulární, tradiční i náboženské zdroje moci jsou pevně zakořeněny v marocké ústavě, která mimo jiné ustanovuje, že král je reprezentantem oficiálního náboženství, islámu. Jeho původ a titulatura (Kníže věřících) mu zajišťují úctu lidu a pradávná islámská přísaha, kterou každoročně obnovují základní složky státu, mu zajišťují věrnost. V praxi tedy neexistuje legální opozice: vzbouřit se králi, který reprezentuje islám, znamená porušit posvátnou přísahu a konat proti islámu, za což padají velmi vysoké tresty. Přeci jenom, apostázie, odpadnutí od víry, je muslimskou veřejností pokládána za nejhorší provinění.

Král je tedy nepopiratelným vládcem země i jejího náboženství. I přesto ale Maročané vyznávají celou řadu islámských směrů, z nichž vynikají zejména súfijské řády a od 20. století také salafisté. Zatímco ti jsou v Maroku relativně noví, súfijské řády mají tradičně obrovskou moc a pomáhají vytvářet "marocký islám." V minulosti tito muslimští mystici aktivně bojovali proti Francouzům v džihádistických válkách, dnes jsou jedním ze základních kamenů státu. Tato bratrstva se soustředí na náboženský prožitek a mírumilovnou životní cestu a pro království se tedy zcela logicky staly oporou při tvorbě státního islámu.

Nové myšlenky pro starou víru

S islámským terorismem se Maročané ke své hrůze setkali poprvé v roce 2003. Rozhodnutí transformovat marocký islám, a zbavit ho kontroverzních násilných myšlenek, přišlo vzápětí. Nová náboženská strategie, založená na čistě marockém pozadí a svázaná osobou krále, přinesla řadu inovací. Islám byl institucionalizován a všichni kazatelé začali podléhat regionálním radám, které spadají pod Ministersvo pro náboženské záležitosti, jež je stěžejní institucí pro kontrolu veškerých záležitostí islámu. To zahrnuje i vzdělávání nových kazatelů na tradičním učilišti Dár al-Hassáníja, jehož sylaby byly reformovány a modernizovány. Krom toho se království snaží dosáhnout blíže k lidem - populární satelitní televize z islámského východu získaly konkurenci v marocké TV Assadisa. Ta se snaží lokální produkcí nahradit "programy vhodné pro muslimské rodiny," které často podporují konzervativní myšlení.

Důležité rozhodnutí bylo založit institut "muršidát," ženských duchovních vůdkyň, které jsou světovým unikátem. Ženy díky projektu poprvé vstupují do duchovní sféry, kde mají stejné funkce jako muži, s výjimkou vedení modliteb. Stejně jako kazatelé jsou vzdělávány v moderních technologiích, psychologii, zákonech, ekonomii a vysílány do ohrožených lokalit - vesnic, předměstí, ale i do vězení. Maročané totiž věří, že ženy jsou srdci rodin, a do velké míry ovlivňují směřování svých příbuzných. Je tedy nutné dbát na jejich vzdělání a duchovní zázemí.

Marocký islám za hranicemi

Na regionální úrovni je království velmi aktivní a král je v mnoha afrických zemích vnímán jako náboženský vůdce, což mu otevírá řadu dveří. Stává se tak mediátorem, investorem (Maroko je dnes druhým největším africkým investorem v Africe) i ochráncem. Do boje proti terorismu se zapojil po roce 2011, kdy vypukla krize v Mali a od roku 2013 se podílí na mezinárodním boji proti terorismu v Sahelu a západní Africe.

Maroko si získalo uznání díky efektivnímu boji s konzervativním islámem a v nedávných letech bylo osloveno mnoha jinými africkými státy, které projevily zájem o jeho způsoby. Marocký islám se tak stal "zbožím k exportu." Jako první to bylo válkou sužované Mali, které poslalo pět set imámů do učiliště Dár al-Hassáníja za vzděláním. Po něm následovaly další africké státy: Tunisko, Guinea, Libye, Gabon, Nigérie, Maledivy... Inspirováno těmito úspěchy, založilo království v roce 2015 Nadaci pro africké ulamá, jejíž cílem je sjednotit snahy afrických zemí a propagovat hodnoty tolerantního islámu.

Na druhé straně Gibraltaru vznikají podobné snahy zejména ve Francii a Španělsku, kde je tradičně největší počet Maročanů. Na ty cílí nová Rada pro ulamá v Evropě, která se snaží o kulturní a náboženské vzdělávání marockých imigrantů. Ti tvoří mezi 5-10% populace celého království a Maroko se dlouhodobě snaží s nimi udržet společenské vztahy a chránit je před vlivy jiných náboženských směrů. Podle propagátorů těchto snah trpí Evropa duchovním vakuem a mnozí lidé, zejména z řad imigrantů, jsou velmi náchylní k příklonu ke konzervativním ideologiím.

Od roku 2008 začalo Maroko posílat duchovní vůdce do ohrožených imigrantských komunit. První skupina byla složená ze 167 kazatelů a devíti kazatelek, kteří odešli do Západní Evropy a do Kanady. Od té doby se žádosti o kvalitně vyškolené kazatele staly častými. Tito jsou velmi ceněni kvůli tomu, že jsou mimo jiné vyškoleni i ve znalosti evropského práva a je jim zakázáno se vyjadřovat k politickým záležitostem daných zemí. V roce 2015 podepsala Francie s Marokem smlouvu na každoroční školení padesáti francouzských kazatelů v nově založeném Institutu Mohammeda VI. v Rabatu a v tomto roce plánuje Francie otevřít vlastní institut, založený na hodnotách podobných těm marockým. Podobná smlouva byla podepsána v roce 2017 se Španělskem, kam bylo během ramadánu posláno sedmdesát kazatelů. Hned poté následovala žádost Belgie, Itálie a dalších.

Náboženství v rukou států

Určitě stojí za povšimnutí, že podobným směrem kontroly náboženství se vydalo i Rakousko. V roce 2015 zde prošel zákon, který zakazuje zahraniční sponzorování islámských organizací a vyžaduje, aby všechny skupiny reprezentující rakouské muslimy využívaly standartizovaný německý překlad Koránu. Rakouští představitelé se tímto rozhodnutím snaží bránit právě vlivu sunnitských monarchií a velmocí, které podporují často velmi konzervativní směry. Na základě tohoto zákona může stát vyhostit náboženské činitele, kteří jsou nositeli těchto učení a šíří je v zemi.

Zmíněný překlad Koránu je poměrně zásadním problémem. Ačkoliv je Korán považován za neměnné slovo Boží, v některých jeho překladech jsou drobné odchylky. Ve světe je nejrozšířenější anglickou verzí The Noble Qur´an, jehož distribuce je sponzorována Saúdskou Arábií. Ten je široce kritizován pro propagaci muslimské nadřazenosti: hned v první súře jsou vložena slova, útočící na židy a křesťany. I v této oblasti se začalo angažovat Marocké království, jehož státem vlastněné tiskárny začaly tisknout Korány a zadarmo je distribuovat do Evropy i do Afriky.

Na závěr nezbývá než říct, že každá mince má samozřejmě dvě strany. Tím, že Maroko podporuje institucionalizaci náboženství a monitorování náboženských aktivit, do velké míry blokuje náboženské svobody. Zdaleka neplatí, že každý salafista je zároveň zastáncem násilí, nicméně potlačování salafismu v Maroku je velmi silné a zejména po atentátech v Casablance a Marrákeši došlo k masovému zatýkání každého "kdo měl jen delší vous." Jak si pamatuje lidová paměť obyvatel království. Mnoho z těchto lidí je stále ve vězeních a za jejich propuštění se konají demonstrace.