Návrat do rodné země

Na check-pointu je zácpa. Mému ospalému mozku pomalu dochází, proč mě Omar nutil přijít ke kostelu tak brzy a vyrazit do Qaraqoše skoro za úsvitu. Všichni křesťanští uprchlíci v Erbílu totiž dnes vyráží na tu samou cestu, co my. Poprvé po třech letech, od chvíle, kdy jejich město zabral Islámský stát, budou slavit svátek Ošana ve svém městě, které jen nedávno vyrvali z rukou islamistů. Je to velká sláva a nemůže při ní chybět nikdo, kdo má auto, nebo si dokáže najít odvoz. A mezi těmi druhými jsem i já.

Vzpomínky na Ninivské pláně

Qaraqoš bylo nejdůležitější křesťanské město Iráku, ležící nedaleko Mosulu na Ninivských pláních. V roce 2014 v něm žilo kolem osmdesáti tisíc lidí, z nich polovinu tvořili uprchlíci z Mosulu, kteří se sem uchýlili kvůli častým útokům islamistů. Když v létě 2014 Islámský stát zabral Mosul, trvalo jen dva měsíce, než si probil cestu i na Ninivské pláně a vyhnal odsud bezmála všechny jeho obyvatele, kteří se přesunili do nedalekého Kurdistánu, nebo utekli do zahraničí.

Ofenziva proti Islámskému státu začala na podzim 2016 a Ninivské pláně byly do prosince osvobozeny. Lidé zde ale našli své domy vykradené a vypálené a co si okupanti nestihli odnést, to alespoň zničili. "Vyrvali i dráty ze stěn. Vytrhali světla." Posteskla si Barnadet, když ukazovala fotky, které nafotil její bratr v jejich domě. "A zničili celou otcovu knihovnu. Spálili tolik knih."

První se do vesnice vrátili muži, aby odstranili případné pasti a zbavili se mrtvých těl, která po ofenzívě ve městě zůstala. Chytili i několik islamistů, kteří se tam stále ukrývali, a předali je armádě. Od té doby se do města pomalu vrací i rodiny, aby uklízeli své domy a podívali se, co se dá zachránit. Nikdo zde ale nebydlí. Není kde a není proč. Chybí infrastruktura, cesty jsou poničené, škola vybombardovaná. Obchody vypálili a z některých udělali továrny na výbušná auta. Mnoho lidí se ani vrátit nechce. "Hnusí se mi představa, že bych se vrátila do svého domu." Říká Elis, žijící v karavanech, táboře vedeném katolickou církví v Erbílu. "Žili tam dva a půl roku. V mém domě. Nedokážu si to představit."

Oči jí ale zazářily ve chvíli, kdy jsem zmínila velké oslavy, které se v Qaraqoši plánují na Květnou neděli: "Vezmi mě s sebou" poprosila "ráda bych se toho účastnila. Je to první velká událost od osvobození." A tak jsme jely.

Návrat k tradici

Květná neděle je oslava triumfálního příchodu Ježíše do Jeruzaléma, kde byl vítán olivovými ratolestmi a zpěvem. A stejně tak oslavují Květnou neděli, Ošana, i syrští křesťané. V Qaraqoši patřila Ošana k nejdůležitějším a nejoblíbenějším svátkům v roce. Po mši v Novém kostely Imakuláty, který byl druhým největším na Blízkém východě, než jej Islámský stát vypálil, vycházelo v jedenáct hodin procesí městem kolem několika dalších kostelů, až ke Kostelu svatého Jana, kde byl průvod zakončen slovy biskupa ke shromážděným davům.

V Qaraqoši žijí syrští katoličtí i ortodoxní křesťané, nikdy ale nevnímali rozdíly mezi svými církvemi tak silně, jako je vnímáme my. Oslav Květné neděle se účastnili všichni bez rozdílu a zvony zvonily bez rozdílu ve všech kostelech, když kolem nich procesí procházela. Tradičně přicházely slavit tisícovky lidí, které okupovaly ulice hlavního města a zářily všemi barvami tradičních krojů. První Květná neděle od osvobození byla ale přeci jen trochu váhavá.

Mnoho obyvatel města uprchlo do jiných zemí, další neměli prostředky, aby přijeli. Oslav se tak neúčastnily více než dvě tisícovky lidí. Jejich návrat byl ale velkolepý. Mnoho Qaraqošanů se přijelo do města podívat poprvé od osvobození a jejich auta byla na oslavu návratu ozdobena květinami, kurdskými, iráckými vlajky a křesťanskými symboly a obrazy. Mnoho žen si také koupilo nové kroje a nádherně vyoblékalo své děti. Ve své kráse tak ostře kontrastovaly s vypálenými domy, kostely v ruinách a ozbrojenci, stojícími na každém kroku.

Připomínky války

Vzhledem k bezpečnostní situaci byl Qaraqoš, neboli Baghdéda či Hamdáníja, záleží, jakým jazykem mluvíte, obsazen policií, kurdskými Pešmergy a speciálními křesťanskými jednotkami určenými pro ochranu Ninivských plání. Ozbrojenci pochodovali podél zpívajícího davu, další stáli na střechách a střelci s těžkými kulomety přihlíželi z pickupů, přistavených ve vedlejších uličkách. Zdaleka nebyli ale jedinými připomínkami nedávní války.

Místo účasti na mši jsem se s Omarem vyrazila prozkoumat město. Omar tady vyrostl a při procházení ulicemi si čas od času utíral z očí slzy. Byl tu také poprvé od ofenzívy. Navštívili jsme domy kněžích, s vyrvanými sejfy ze zdí a zdemolovaným nábytkem. Přišli jsme na náměstí kostela, které sloužilo jako cvičná střelnice pro džihádisty. Síla jejich zbraní byla patrná na sloupech, ohlodaných kulkami až na kost.

Prolezli jsme vypálené domy, kde všem obrázkům a sochám svatých byly ulámány a poničeny obličeje. Na trhu jsme mohli dobře vidět, které obchody se měly ničit a které ne. Ty křesťanské měly nasprejováno písmeno "nún", coby "nasár", křesťan, a byly poctivě vyrabovány. Ty muslimské měly červený kříž, aby se jejich rabování zabránilo. Obchody s alkoholem byly vypáleny nejhůře a mechanické dílny byly předělány na dílny na výbušná auta. Největší zážitek nás ale čekal v kostele Svatého Jiřího.

Zatímco starší kostel ze 12. století sloužil jako kuchyň, nový byl vypleněn a jedna z jeho přilehlých budov byla proměněna na továrnu na výbušniny. Když jsem se hned u vchodu opatrně protáhla kolem nádoby plné TNT, stála jsem na špinavé podlaze, posypané nažloutlým práškem. "Omare, co to je?" zeptala jsem se. "Fosfor, jdi od toho pryč." Odpověděl mi místo kamaráda klidný voják s cigárem v ruce. Poslechla jsem a dál se ničeho nedotýkala.

Stěny byly počmárané návody na výrobu výbušnin a různé materiály byly rozházené všude kolem. Včetně všudypřítomných nábojnic a střel. Tomu všemu kraloval nápis "Islámský stát navždy" a pod ním hrozivá černá pečeť. Naštěstí se autor nápisu spletl.

Čas menšin

Průvod tradičně skončil u kostela Svatého Jana. Biskup a kněžstvo stáli na balkónu a promlouvali k jásajícím davům, které mávaly olivovými ratolestmi. Po jeho proslovu mnozí plakali a mnozí přikyvovali, než zamířili do kostela, jehož návštěvou končila slavnost. Nálada byla povznesená. Lidé se fotili jeden s druhým a také s obrazy a fotkami svých blízkých, které ztratili během řádění radikálů, kterému byli vystaveni v posledních čtrnácti letech, a které vyvrcholilo vzestupem Islámského státu. Skupina vojáků tančila na korbě auta se samopaly a další se objímali s dlouho ztracenými sousedy, než se pomalu a váhavě odebrali prozkoumat své domy a ulice.

I přes svátečnost této chvíle na náměstí kostela se ale člověk nemohl přestat ptát sám sebe, jaká je tu pro ně budoucnost, jestli se situace v Iráku v nejbližších letech radikálně nezmění. V Kurdistánu mají bezpečí, ale nejsou schopni najít práci a tak mnoho z nich i nadále opouští Irák. "Víš, byli jsme menšina" řekl mi Walíd u černého čaje, který nám Elis uvařila zpátky v jejich karavanu "ale zanedlouho zmizíme úplně."

Je možné, že má pravdu. V posledních patnácti letech, od pádu Saddáma Husajna, Irák, jež byl domovem řady etnických i náboženských skupin, zcela změnil svou tvář. Turkomani, Arméni, Mandejci, Asyřané, šabakové, jezídi, ahl al-haqq, baháí, křesťané všech možných směrů a mnozí další. Ti všichni čelí problémům, které možná naprosto zničí jeden z nejrozmanitějších světových regionů a kolébku naší kultury. Tisíce let tolerance a soužití zmařené v několika dekádách šílenství a arogance. Taková je nová tvář starého Blízkého východu.